Aktuality‎ > ‎

DÍLNA HRANÉHO FILMU S LENKOU WIMMEROVOU

přidáno: 23. 2. 2015 11:13, autor: Beran Vladimír   [ aktualizováno 24. 4. 2016 9:32 ]

Výuka filmové tvorby a videa v Grafice ZUŠ by nebyla myslitelná bez kontaktu s filmovými profesionály. Žáci tak mohou poznávat "filmařinu" z více úhlů, a to přímo "od pramene". Již jsme zde měli animátory, dokumentaristy, střihače, hudebního režiséra - ale dosud nám chyběl ten nejrozšířenější žánr - hraný film. Po dobu jednoho roku působila v Broumově režisérka hraného filmu Lenka Wimmerová - a my jsme se s ní domluvili, že zavítá také k nám.



Kolik je členů filmového štábu a jaké mají úkoly? 

Kdo film vymýšlí a kdo o něm doopravdy rozhoduje? 

Autorem je vždycky režisér, ale za vizuální stránku filmu nese zodpovědnost kameraman. Nedalo by se však natáčet bez scénáře, který většinou píše scénárista, někdy ve spolupráci s režisérem. Jsou však i případy, kdy si režisér - v našem případě režisérka - napíše celý film sama. 

Na začátku je něco jako povídka - a podle toho, jak zaujme dramaturga, se začne - ještě ne natáčet - ale teprve pracovat na scénáři. Nejdříve literárním a ten se pak přepracuje na technický. V něm už je poznamenáno skoro všechno, co je k natáčení potřeba. Výsledný tvar filmu se může od scénáře dost lišit, jak jsme se mohli přesvědčit z ukázky díla korejského režiséra "Snowpiercer", natáčeného na Barrandově. Celý film se točil v ateliéru, protože se odehrával ve speciálním vlaku, který bylo nutno kompletně vytvořit. Filmování v dekoracích ale není jediná možnost, jak se ukáže později. 

Na úvod jsme si přečetli několik úvodních obrazů ve scénáři - a pak si pustili začátek filmu. A ejhle - ono to bylo úplně jinak. 

Do realizace filmového díla totiž vstupuje jeden zásadní činitel - a tím jsou peníze. Natočit film stojí moc peněz. A ty má ve své moci producent, takže to je člověk, který má ve všem poslední slovo.



Filmové dílo je iluze. To jsme si mohli ukázat na jiném, tentokrát historickém filmu, který se také natáčel v Čechách, ale v reálném prostředí. Aby se našlo to správné místo, tak musel štáb hodně cestovat. Ukázali jsme si scénu, jak se hlavní postava stěhuje do nového apartmá. Přicházejí po náměstí - to se točilo na Hradčanech. Chůze po schodech už byla v jiné lokaci a interiér místnosti zase na zámku Kačina. Hrdina strhne paruku a odhodí ji. Ta proletí oknem - ale ven už vyletí zase na Hradčanech. Filmaři tak v jednom obrazu vystřídali tři prostředí, ale divák vše vnímá spojitě, jako by to bylo v jednom místě. 

Proč se to tak dělá? 

Nestojí to zbytečně moc? 

Nebylo by jednodušší si postavit všechno v ateliérech? 

Nebylo! 

A hlavně by to stálo o moc víc peněz. Filmový architekt - další důležitá profese, vybírá jednotlivé lokace tak, aby co nejlépe odpovídaly záměru tvůrců. Na tom, že divák vidí výsledek jako naprosto přirozený, má zásluhu nejenom dobrá příprava, ale také střihač - další veledůležitá filmová profese. To je ten pán nebo paní, kteří natočené záběry v počítačovém programu šikovně dají dohromady tak, aby příběh byl plynulý a nám se to líbilo.



Až dosud jsme nevěděli, že zvukaři "na place", kteří zvuk natáčejí, jsou většinou štíhlí, vysocí a v dobré kondici, kdežto zvukaři, co všechno míchají do výsledné podoby, jsou tlustí. 

Zdá se to divné? 

Zvukař "na place" drží v rukách několikametrovou tyč, říká se jí "tágo", a na jejím konci je mikrofon. Tuto sestavu drží většinou nad hlavou, přimáčknutý někde u kraje tak, aby se neobjevil v záběru, a to s velkým břichem nejde.

Zvukaři ve střižně sedí u počítačů, jsou hrozně nervózní, a tak pořád jedí. Výsledek je vidět (na nich), ale nás zajímá hlavně to, co je slyšet (ve filmu). 

A co tedy vlastně slyšíme ve zvukové stopě filmu? 

Když je tam hudba - tak je to hudba. Mluvení se už nazývá dialogem - a pokud bouchnou dveře, zahřmí hrom, někdo dostane facku atd. - tak to jsou ruchy. Ty se většinou nepoužívají natočené při filmování, ale musí se uměle vyrobit. Ty opravdické by totiž působily nudně, ty umělé znějí přirozeně. Ruchaři - jak se říká jejich tvůrcům, jsou neobyčejně vynalézaví, mají spoustu pomůcek a fint, které málokomu prozradí. Takže alespoň jedna. Facka se udělá tak, že se plácne do kusu syrového masa. Pokud by se měl takový zvuk rozeznít na tváři hlavního hrdiny, tak by měl pro ten den, ale možná i pro další "vymalováno". A stejně by to nebylo ono (myslím tím to plesknutí).

Pak jsou tu ještě trikaři, kaskadéři, kostymérky, maskérky, klapka, skriptka, asistenti......



Na závěr by možná bylo slušné připomenout, že se tato dílna konala v návaznosti na aktivity ukončeného projektu Laboratoře filmové tvorby - a že v mnoha dalších dílnách budeme i nadále pokračovat. A pokud by někdo z potencionálních mladých tvůrců chtěl jít s námi, tak by bylo dobré se v květnu nebo červnu v Grafice zastavit a přihlásit se.





Comments